úterý 27. prosince 2011

Recenze: Když se pes směje

Tohle nebude jen tak obyčejná recenze, jednak máme svátky, ale také je tato recenze soutěžní. Budu se více zaměřovat na svoje názory a pocity a bude také kratší než obvykle. Snad vám to nebude vadit a recenzi si i tak přečtete.
Knihu jsem se snažila přečíst v limitu a to od 24.12. do 26.12., ale bylo to namáhavé a já posledních pár stránek dočítala dneska ráno.
Tuto akci vymyslela Syki z Knižního doupěte.

                                                                                                                        

Autor: Juraj Šebesta
Vyšlo:  21.9.2011
Nakladatel: CooBoo
Žánr:  román
Anotace:
Tomáš je kluk z bratislavského sídliště, zrovna mu bylo patnáct, kapesné je směšně malé, holkám ve třídě vyrostla prsa, otec a matka prudí. Prostě těžký život.
Za slupkou drsňáka, který pro sprosté slovo nebo nějakou jízlivost nejde daleko, je ale pořád jen poctivým a hodným klukem, který si chce užívat života, randit, jezdit na kole, chatovat s kámošema a mít kolem sebe lidi, které má rád. Někdy se i tohle zdá jako příliš velká očekávání…

 O autorovi:
Juraj Šebesta (1964) pracuje a žije v Bratislavě. Publikuje povídky a články v různých časopisech a sbornících. Získal cenu poroty soutěže Povídka 1996 za prózu Čakanie na zázrak. Slovenský rozhlas uvedl jeho hru Kuleha. Knižně debutoval roku 2005 sbírkou povídek Triezvenie.
     Překládá také divadelní hry z angličtiny. Sestavil výběr z tvorby amerických dramatiků Sama Sheparda a Davida Mameta, stejně jako edici Contemporary Slovak drama 1-5, které vydal Divadelní ústav v Bratislavě.  
                                                                                                                      

Kniha je rozdělena na čtyři části a v každé z nich má svoji roli jedna z důležitých žen v Tomášově životě. O tři z nich v právě v jejich kapitole přišel. Tomáš má velmi početnou rodinu a proto jsem se někdy v jeho vyprávění ztrácela. Skáče z přítomnosti do minulosti a můj mozek nestíhal. Některé pasáže byly až příliš rychlé a zmatené. Časově odlišné scény jsou odděleny buď volnými řádky nebo pomlčkami,ale ještě by nebylo od věci napsat poznámku v jaké době se nacházíme. Protože jednou se s Paulou (jedna z kapitolových žen) rozejde a za chvíli se s ní muchluje, ale přitom není ani zmínka jestli je to vzpomínka nebo současnost.
Hlavním tmelem Tomášovi rodiny je fenka Žofka, jedna z jeho osudových žen. Když jsem četla, jak na ni jeho otec šišlá nemohla jsem se ubránit úsměvu, protože tak je to i u nás. Ale my na ni šišláme skoro všichni, protože je to naše zlatíčko i když pořádně rozmazlené.Poslední kapitola, která je právě věnovaná Žofce se narodí štěňátka, prozradit to můžu, není to zas tak zásadní informace. Každý moment, ve kterém se o nich vyprávělo jsem doslova hltala, protože i z toho papíru bylo vidět, jak jsou ty štěňata roztomilá.Taky bych taková chtěla, ale asi by s nimi bylo hodně starostí a problémů.

 Směje se na otce, který dřepí s naznačuje pusinky. Žofa natahuje čumák k jeho nosu, aspoň mu olíže ucho.
Může se na něj člověk zlobit?
Když se pes směje je od slovenského autora a myslím, že ani nebylo nutné knihu překládat. Mě osobně se slovenština moc líbí, připadá mi taková měkčí než čeština :) Ale docela mě zarazila slovenštinářka, když nad tím uvažuji tak mi to teď přijde normální, ale když jsem knihu četla, tak jsem se trochu zarazila. Naše češtinářka mi vyhovuje víc.
Juraj Šebesta má velice zajímavý styl humoru, který mi překvapivě sedl. Ve scéně s Tomášovými 'nemocnými' střevy, když je s Helenkou v kině, jsem se smála tak, že se mě i bratr přišel zeptat čemu se to směju. Tak jsem mu to přečetla a smál se taky. Knihu proto stojí za to číst už jen kvůli tomuto momentu. Nejlépe se mi četly rozhovory. Byly plynulé a srozumitelnější než Tomášovy inteligentní úvahy. Ale i přes svou paměť je Tomáš úplně obyčejný puberťák, který ždímá z rodičů peníze, randí s děvčaty a podniká různé akce s kámoši.
Epilog ve mě asi zanechal nejhlubší pocity. Zabývá se hlavně Dědečkem (Tomášovým pradědečkem) a je protkaný smutkem. Stáří samo o sobě je smutné a takhle napsané v knize je ještě smutnější. Nedovedu si představit, kdyby mi někdo z mých blízkých umřel. Ještě jsem to nezažila, ale i když doufám, že se to nestane, vím jak koloběh života funguje. Je to smutné, ale třeba nás po smrti něco čeká. Pro některé nebe, pro druhé peklo.
Dávám 6 bodů z 10.

2 komentáře:

  1. krásné.
    musím říct,že jsem o této knize ještě nikdy neslyšela, ale hned potom, co jsem si přečetla tenhle tvůj článek, chci si ji koupit

    OdpovědětVymazat
  2. A nevadilo Vam to neustale a caasto nezmyselne uvadzanie znaciek vyrobkov a obchodov, ktore vyzera ako hrozny a nevydareny product placement?

    OdpovědětVymazat

Děkuju za tvůj komentář :))